Zvládla jsem to! 104 dny pěšky do Istanbulu

Uvědomit si a přijmout to, že některé věci netrvají věčně, je těžké. Jednou mou životní fází, která dříve či později musela skončit, byla i pouť do Istanbulu. Vycházela jsem v roce 2021 na Den dětí a do svého cíle, k chrámu Hagia Sophia, jsem dorazila dvanáctého září, tedy po 104 dnech, co jsem se na tuto po všech směrech obohacující cestu vydala. V nohách jsem měla 2025 km a v srdci přinejmenším smíšené pocity. Štěstí, naděje, úleva, radost, smutek, avšak s jednou jistotou, že cesta životní tímto nekončí, ale právě začíná.

Gear list Istanbul (6,6 kg)
Článek před započetím cesty

Během mého putování do Istanbulu jsem překonala hned několik milníků. Své dobrodružství jsem započala v rodném Havířově a vydala se doslava na jihovýchod. Pomalu ale jistě jsem se začala vzdalovat domovu a místům, které jsem znala ze svých výletů do přírody. Zavítala jsem k sousedům Slovákům, kteří mi poskytli výhled na ty nejkrásnější štíty hor – Vysoké Tatry. V Maďarsku mi lišky doslova dávaly dobrou noc. Rumunsko mě opět a znovu nezklamalo svou nedotčenou přírodou a v rumunském Banátu jsem cestovala časem, když mě přivítali čeští krajané tradicemi z dávných dob. Právě pro místní jsem svou pouť částečně absolvovala. V Srbsku jsem zažívala neutuchající pohostinnost místních. Bulharsko mi nadělilo životního parťáka v podobě čtyřnohého štěstí – štěněte Svili. Turecko mi na závěr otevřelo svou náruč s vůní Orientu a ukázalo mi, že mám v sobě neutuchající touhu život skutečně proŽÍT.

„První část cesty daruji druhým, druhou pak daruji sobě.“

S těmito slovy jsem vyrážela vstříc dálkám. Cílem první části cesty bylo šířit povědomí o banátské oblasti, kde se nachází jedna z nejautentičtějších a největších českých komunit na světě. V průběhu mé poutě navíc probíhala veřejná dobročinná sbírka na crowdfundingové platformě Donio za účelem podpory banátských Čechů. A to formou zvelebení šesti českých vesnic, jakožto turistické oblasti, a pozvednutím životní úrovně místních a jejich podnikatelské činnosti. S klidným srdcem mohu říct, že se to povedlo. Vybrala se neskutečná částka 167 600,- , která mi jen potvrdila, že to všechno mělo smysl.

Cestu do Istanbulu jsem absolvovala pěšky, cestu zpátky stopem. Po sedmnácti vozidlech a méně než třech dnech jsem dorazila zpět domů do Havířova. Musím říct, že je to asi jediná věc, která vyšla přesně podle plánu. Všechno ostatní už ale probíhalo tak nějak všelijak. Dařilo se mi mít mnoho zdravotních problémů. Skončit v nemocnici v Srbsku, ale i u nás v Česku a tím pouť na pár dní přerušit. I zmíněný štěněčí přírůstek z Bulharska nebyl na seznamu. Kombinací různých situací nakonec nastalo, že jsem ušla o téměř 500 kilometrů méně, prošla o jednu zemi méně (konkrétně Řecko) a celkově mi pouť trvala delší čas, než jsem na začátku zamýšlela. Nezměnila bych však naprosto nic, protože každá ta “neplánovaná” změna člověka učí.

Pokud byste se chtěli dozvědět více o mé cestě, tak jsem každý týden psala krátký report na Lidovky.cz

…s jednou jistotou, že cesta životní tímto nekončí, ale právě začíná.

S tímto přesvědčením jsem svou velkou životní kapitolu uzavírala. Poutí jsem se přiblížila sobě, přírodě i lidem. Sbírala jsem příběhy, ale hlavně tvořila svůj život v mozaiku, kterou je radost žít. Chci spojovat další a další střípky, a právě pouť mi ukázala, že mým domovem je cesta. Tak se vidíme na cestě, poutníku.