Humanitární pomoc Ukrajině

Píše se datum 24.02.2022. Otevírám sociální sítě a zjišťuji, že začala válka na Ukrajině. Ze dne na den odlétám z Liverpoolu, kde studuji, pomáhat do své domoviny, protože cítím, že nedokážu jen nečinně přihlížet. Spolu se svou spolužačkou ze střední zakládáme sběrné místo v Ostravě pod hlavičkou iniciativy Železnice pomáhá, která působila také při tornádu na Jižní Moravě. V průběhu deseti dnů prožívám neskutečnou vlnu solidarity, kdy lidé přináší tuny potřebného materiálu a nabízí pomocnou ruku, ale také čiré zoufalství, kdy během dvou cest na Ukrajinu, konkrétně do Chopu a Mostysky, čelíme komplikacím a nemůžeme pomoct v takové míře jako bychom si přáli.

Původně jsem zamýšlela tímto článkem popsat celou svou zkušenost, vypsat se z toho, nasdílet s vámi celý příběh od začátku až do konce. Tento krok jsem si ale částečně splnila skrz video, o které mě poprosila má univerzita, a tak už necítím tak urgentní potřebu. Naopak teď vnímám, že důležitější, než nějaká má krátká osobní zkušenost, je poděkování. Poděkování naprosto všem, kteří se jakkoliv zapojili do pomoci. Lidem, kteří přinesli materiál do hmotné sbírky, poskytli své finanční prostředky, nabídli zázemí nebo jinou formu podpory příchozím Ukrajincům. Těm, jež projevili solidaritu třeba i jen sdílením ukrajinské vlajky a ukázali, že jim tato situace není lhostejná. Velké díky patří také jedincům, kteří se zapojili přes mnohé organizace/firmy a pomáhají s koordinací, propojováním lidí, zařizují, sjednávají, komunikují, ale také odjíždějí přímo na území ukrajiny a nabízí pomoc lokálně. Díky, vážím si každého z vás.

SEZNAM UŽITEČNÝCH ODKAZŮ:

Weby s veškerými informacemi, jak pro Čechy tak Ukrajince (sbírky, ubytování, víza, doprava, psychologická pomoc…). Všechny weby lze přepnout do ukrajinštiny

Jak už jsem psala výše, mou zkušenost jsem částečně popsala v krátkém videu v angličtině, můžete ho shlédnout zde:

Text ve videu v českém jazyce:

Jmenuji se Nicolette, jsem česká studentka University of Liverpool a posledních deset dní jsem strávila pomáháním na Ukrajině. Dne 24. února začala válka na Ukrajině. Jako česká studentka jsem tuto situaci pociťovala blíže než mnoho mých spolužáků v Liverpoolu. Den po ruské invazi jsem odletěla zpět do České republiky a zřídil sběrné místo (v Ostravě) pro materiální pomoc v rámci iniciativy Železnice pomáhá (https://zeleznicepomaha.eu/), kterou založil jeden z mých velmi dobrých přátel Albert Fikáček, který vlastní soukromý vlak.

Po celém Česku vznikají další a další sběrná místa, ze kterých se postupně odváží několik tun pomoci na nádraží a dále na Ukrajinu. Zapojují se úplně všichni, jsem obklopena nadějí a cítím všeobecnou vlnu solidarity. Nastupuji do vlaku s neprůstřelnou vestou připevněnou na batohu a mířím do ukrajinského města Čop.

Otevírám okno vlaku a hledím do očí dospívajícím chlapcům ve vojenských mundúrech se zbraněmi na zádech. Vykládáme materiální pomoc na nástupiště a pak ji překládáme do dodávek, které pak vše rozvážejí do postižených oblastí. Jakmile je pomoc vyložena, nastupují do našeho vlaku stovky lidí, většinou matky s dětmi – protože muži ve věku 18-60 let musí narukovat. Tyto nastoupené lidi odvážíme do bezpečí Česka a v případě potřeby jim zajišťujeme i ubytování. Všude kolem sebe vidím smutek. Tyto ženy opouštějí nejen své domovy, ale i své milované manžele, otce, syny.

Vytvořený spoj do Čopu přenecháváme Českým dráhám a míříme do Mostysky na Ukrajině. Toto železniční spojení však není jednoduché, vše komplikuje byrokracie. Podařilo se nám do Mostysky dovézt mnoho vagonů zdravotnického materiálu, ale zpět do Česka nemůžeme dovézt žádné civilisty, protože náš vlak je z nějakého důvodu evidován jako prázdná souprava vagonů, takže nemůžeme vzít žádné lidi. Cítím další zoufalství, že v této situaci nemáme žádné páky. Odjeli jsme a nechali za sebou nástupiště plné mrznoucích dětí, které potřebují naši pomoc. Nevzdáváme se. Vlak pojede v příštích dnech znovu a tentokrát doufáme v úspěch.

Bohužel pro mě se musím vrátit ke studiím, a tak se po mnoha dnech pomáhání a téměř bez spánku snažím znovu zapojit do studentského života. Mám však pocit, že je to všechno marné. Snažím se však samu sebe přesvědčit, že každý z nás pomáhá, jak jen může, a že je třeba si vážit a skutečně žít svůj každodenní obyčejný život, protože přesně o to se teď na Ukrajině bojuje.

ČLÁNKY A MÉDIA

Během dvou akcí se k nám samozřejmě připojili také novináři, kdyby vás tedy příběh, který jsem prožila, zajímal více do detailů, můžete si přečíst na následujících odkazech:

Deník N

Hospodářské noviny (část první)

Hospodářské noviny (část druhá)

Deník

Moravskoslezský deník

Události Ostrava (live stream)