Na pouť jsem vyrazila sama, došla ji ve dvou: Příběh čtyřnohé Svili

Troufám si tvrdit, že většina z vás zná frázi “Člověk míní, život mění.” A přesně tato věta je aplikovatelná na situaci, kdy se mi do života dostalo stvoření, pro jehož oči bych byla schopna udělat cokoliv. Na sklonku mé cesty, kdy jsem po svých putovala z mého rodného Havířova do Istanbulu, se ke mně připojilo. Ta čtyřnohá kulička štěstí. To potrhlý štěně. Jelikož je to příběh, který člověk zkrátka nevymyslí, ale napíše ho sám život, rozhodla jsem se o něj s vámi podělit.

Byl čtvrtek druhého září a já si to šmarovala z bulharského města Svilengrad směrem k tureckým hranicím. Věděla jsem, že je ten den překonám a jen jsem doufala, že nebudou žádné problémy. Měla jsem před sebou ještě přes 250 kilometrů do svého vysněného cíle. S mým nasazením a výbornou kondičkou to vycházelo asi na sedm dnů chůze. Tento fakt znamenal, že k chrámu Hagia Sophia, dorazím přesně stý den, co jsem se vydala na pouť. Krásné kulaté číslo a skvělý plán.

Jakmile jsem se dostala za město, odbočila jsem na prašnou cestu lemovanou křovinami. Všude se válely odpadky. Slunce, které se mi opíralo do zad, se opíralo také do všudypřítomného smetiště a tato kombinace vytvářela dost nepříjemný odér. Z mého nechutenství nad tím, jak lidé mohou být taková čuňata, mě vytrhl psí štěkot. V dáli v tom všem smetí jsem zahlédla malého, leč hlasitě štěkajícího psa. Jak už jsem se z těch několika zkušeností s agresivními pasteveckými/potulnými psy na cestě naučila – to, že je malý, ještě neznamená, že mi nemůže prokousnout lýtko. Abych to uvedla na pravou míru, žádný pes mi ho naštěstí neprokousl, ale bylo k tomu nepříjemně blízko.

Měla jsem strach a začala jsem tedy svou klasickou tříbodovou obranu – ujistila jsem se, že mám v bederním pásu pepřák, rychle jsem se sehnula, abych nabrala hrst kamení a závěrem jsem jedním pohybem ruky vytáhla hole z boční kapsy batohu. Měla jsem to natrénováno a byla jsem připravena se té krvelačné bestii bránit. Samozřejmě jsem svou obranu doplnila slovy: “Nepřibližuj se ke mně nebo dostaneš” s nezlomnou jistotou, že mi ten bulharskej čokl rozhodně porozumí.

A nic.Ten čtyřnohej parchant stále štěkal z povzdálí. Byla jsem přesvědčena, že je to určitě jeho taktika, abych si myslela, že jen brání své území a jakmile snížím svou obezřetnost, tak se na mě v onen nestřežený moment vrhne. Stále nic. Trochu jsem se uklidnila a rozhodla se slevit ze svého ozbrojení – odhodila jsem kameny, ale hole jsem pro jistotu ještě neschovávala. Až po chvíli mi to došlo. Ono je to snad ještě malý štěně. Pomalu ale jistě jsem sebrala odvahu a zavolala na něj už příjemnějším hlasem s tím, že jsem se k němu krůček po krůčku přibližovala. Z ničeho nic se na mně vyřítilo! Vyřítilo se s tím nejrychleji vrtícím ocasem na zemi, neskutečnou radostí a nulovou známkou agrese. “Proboha, promiň, ty seš ještě štěně!”, prohlásila jsem, zatímco se mi ta hromádka štěstí pletla pod nohama, kňučela a vyžadovala hlazení.

Takhle jsem poznala Svili, která získala jméno podle nedalekého Svilengradu, u kterého se ke mně, jak už víte, připojila. Slovo připojila je výstižné, protože mým záměrem nebylo si z poutě odnést štěně. Bohužel či bohudík mě následovala po několik kilometrů až k tureckým hranicím, ačkoliv jsem se ji všemožnými způsoby snažila zahnat. Pamatuji si to jako dnes, kdy jsem se na ni podívala a přislíbila jsem jí, že pokud zvládneme překonat hranice, aniž bych pro ni měla psí pas, tak si ji nechám, když je tak urputná se mnou pokračovat. Jak to dopadlo už si spojíte. Na cestě mě naučila zpomalit, nespěchat. Nemohla jsem s ní chodit tolik kilometrů a musela jsem ji z větší části nosit na rukou či v šátku. Nezvládla jsem do Istanbulu dojít za sto dní, ale trvalo mi to o čtyři dny déle. Co jsou ale čtyři dny oproti životnímu příteli? 

Za tímto příběhem osudového setkání je mnohem víc. Je mnohem delší, složitější a barvitější. Abyste jej však měli šanci celý pochopit, je to na dlouhé povídání. Tomu jsem se rozhodla věnovat ve své knize, takže milovníci putování i čtyřnohých parťáků si na jaře příštího roku, kdy kniha vyjde, přijdou na své.

Blog

Kontakt

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.