Výstup na Kazbek 2023 (část 1.)

Vyrážíme!

Den první (2.7.2023)

Vstáváme brzy ráno a jedem směr Hradec Králové, kde nabíráme Davida. Další zastávka Vídeň, parkoviště Holiday Parking, kde necháváme zaparkované auto a shuttle busem se přesouváme na letiště, kde už nás čeká poslední člen výpravy Robert se svými slovenskými kořeny (zmiňuji je schválně, protože se staly nedílnou součástí většiny našich vtipů). Všechno by mohlo probíhat hladce, jenomže v partě jsem pochopitelně i já, takže dramatům tipu – ztracený a znovu nalezený mobil či zapomenutý pas v batohu, který už je obalen fólií a připraven na odbavení, se nelze vyhnout. Další drama nastává, když fronta na check-in je nikdy nekončící a letadlo se chystá k odletu za pár desítek minut. Nakonec vše stíháme a pro zákon schválnosti ještě hodinu vyčkáváme na ranveji na odlet.

V šest hodin večer místního času už hledíme na čnící štíty Kavkazu, kde se někde schovává i náš cíl a třetí nejvyšší hora Gruzie. V příletové hale už nás netrpělivě vyhlíží odvoz, který domluvila paní z ubytování. Než mu ale nasedáme do auta, tak řešíme ještě směnu peněz a dva z nás si pořizují také místní SIM kartu (ceny jednotlivých věcí uvádím v druhém praktickém článku). Házíme věci do kufru a drandíme si to vstříc centru Tbilisi a noclehu – Apartment on Chubinashvili 30.

S otevřenou náručí nás vítá paní majitelka Lili překypující naprosto nevídanou vřelostí a pohostinností. Díky ní si dáváme parádní večeři, u které střádáme plány, jak že ten výstup na Kazbek provedeme, a dokonce se nemusíme starat o shánění kartuší. Slibuje nám totiž, že jich zítra ráno hned několik přinese. Ačkoliv jsme skeptičtí, jelikož tušíme, že budou přeplňované, a tudíž s nimi může být i kvůli vysoké nadmořské výšce problém, tak na její ochotný návrh přikyvujeme. Dokonce se na závěr domlouváme, že u ní strávíme noc i při zpáteční cestě, takže nám dovoluje si některé nepotřebné věci na ubikaci nechat a netahat do hor.

Den druhý (3.7.2023)

Ráno není kam spěchat, řidiče do Kazbegi (= Stepantsminda) máme domluveného až na desátou hodinu, jelikož jsme původně chtěli mít ještě prostor na shánění plynu. Tento úkol ale skutečně škrtáme ve chvíli, když se nám ve dveřích objevuje Lili se dvěma velkými a dvěma malými kartušemi. Zanedlouho se v nich zjevuje i náš řidič jménem Josep. Ačkoliv jeho profilová fotka na WhatsAppu je asi dosti neaktuální a možná taky projetá hned několika Instagramovými filtry, tak bereme, co je (teda hlavně já) a jedeme.

Po cestě míjíme „Památník rusko-gruzínského přátelství“ z roku 1938, který může působit lehce kontroverzně vzhledem k válce v roce 2008, za níž následovalo rozvázání jakýchkoliv vztahů, a k faktu, že k dnešnímu dni se na stranu Ruska staví jen málokdo, přičemž Josep v tom má také jasno. Josep má ale zároveň jasno v hned několika dalších věcech – že předjíždět v serpentinách je v pořádku, že byl v armádě, teď je „ajťák“, zároveň řidič, má vlastní pole, hromadu melounů, jeho syn byl mistrem v kajacích, procestoval celý svět a umí perfektně anglicky, takže nás všechny opravuje. Možná i kvůli té poslední věci, která rozhodně neodpovídá realitě, mám problém mu jeho další historky věřit.

Přijíždíme na místo a dokonce i dál. Josep totiž projevuje svou ochotu a veze nás až ke kostelu Nejsvatější Trojice v Gergeti, jelikož jsme plně připraveni vyrazit a není potřeba se zdržovat dole v Kazbegi. Poslední úpravy naší výzbroje, pro některé i výstroje – třeba Robert si za krk zavěšuje plátěnou tašku s nápisem Kaufland, protože už některé kousky nemůže narvat do batohu, a vyrážíme. Teda já se o to minimálně snažím, brání mi v tom však záchvat smíchu, který se pokouším zastavit, možná i proto, že já na to nejsem o nic lépe. I když vlastně jsem… moje bagáž váží 17 kg úplně se vším (včetně jídla na týden a dvěma litry vody) a je narvaná k prasknutí, tudíž většinu společného vybavení nese chudák Michal, který má na zádech odhadem třiadvacet kilo. V tomhle směru se ale bráním, protože na začátku se skutečně naparoval, že společné věci ponese, no tak se mu to vyplnilo se vší parádou (promiň lásko).

První stoupání nás nešetří. Na křižovatce volíme cestu pravou, která nakonec nabízí úžasné výhledy, pro naše štěstí dokonce i na samotný Kazbek, z čehož je David značně nervózní. Ne kvůli onomu vrcholu, ale proto, že na stejných místech se pohyboval před deseti lety s chutí stát právě tam nahoře. Všechny dny měli s parťákem krásné počasí, včetně dne aklimatizačního, jenomže v ten výstupový byly podmínky natolik drsné, že to v průběhu museli otočit, takže k odfajfknutí nedošlo. I proto je tu s námi znovu. Což je vlastně skvělý, mít v týmu někoho, kdo tak trochu ví a zná.

Stany stavíme v Sabertse campu (u něhož je pramen) kousek do horské chaty AltiHut. V nohách pohodových 5,5 km a převýšení 840 m. Je fajn, že spíme už ve třech tisících, a tudíž pomalu ale jistě dochází k aklimatizaci. Navíc k našemu překvapení mají na chatě teplý jídlo, pivo, a dokonce porcelánový trůn. S online světem nakonec sdílím i krátký report:

Ta bílá skvrna uprostřed mraků je Kazbek, tam prý lezeme nebo co. Nevím, čí to byl nápad. Fakt ne. Zatím je to ale povedený výlet. Jízdu autem s Gruzíncem za volantem jsme přežili, i když MZV varuje, že nejčastější úmrtí Čechů v Gruzii je právě na silnici. Roberta, jednoho člena naší čtyřčlenné posádky snů, to ale trápit nemusí, je totiž Slovák, toho se to pochopitelně netýká. Navíc nám svou přítomností prý zlepšuje karmu, tak to snad přežijeme i my.

Mimo jiné jsem konečně dostala trailovou přezdívku, na kterou jsem tak dlouho čekala, ačkoliv teda nejsme na trailu, vznikla z naprosto dementní konverzace a nevychází z reálného základu (přísahám!). No nic, člověk má bejt prý vděčný…

Tak tedy s pozdravem z AltiHut (3 014 m.n.m.),
“Lady Bukkake”

Den třetí (4.7.2023)

Probouzím se nadšená. Nadšená do dalšího dne, ale hlavně proto, co nám nebe v noci připravilo. Když jsem si totiž šla někdy v půl druhé ráno odskočit, tak byl Kazbek osvícený měsíčním světlem a nad ním se rozkládalo souhvězdí Velký vůz. Kýč jak sviňa!

Do pochodu se dáváme už v osm ráno, protože odpoledne se má počasí pokazit. Prvně kličkujeme po šutrech a mezi mužiky, až se dostáváme k čelu ledovce. Zde potkáváme první skupinku s průvodcem, a tak získáváme i zcela první informace. Prý jsou podmínky na výstup natolik skvělé, že to už dlouhou dobu nezažil. To nás pochopitelně těší, ale je třeba nechválit dne před večerem.

Nasazujeme mačky a kráčíme k Betlemi Hut – bývalé meteostanici (3 650 m.n.m.), našemu dnešnímu ne už tak vzdálenému cíli. Sdílet s mými souputníky, že v mačkách jsem šla asi jednou v životě jen pár stovek metrů, se mi příliš nechce, a tak si tento detail nechávám pro sebe a věřím v zázrak a svou schopnost nepropíchnout si mačkou nohu. V horní pasáži ledovce překračujeme vodní koryto, které se postupně zakousává do ledu, k chatě už je to jen poslední výšvih.

Mapy ukazují, že jsme ušli 3,5 km a 665 výškových metrů. Jsme v základním táboře a sžíváme se s nadmořskou výškou. Stany můžeme postavit kdekoliv. Tuhle variantu „natěžko“ jsme zvolili hlavně proto, že zdroje na internetu říkaly, že v meteostanici jsou podmínky lehce nehostinné – chrápající lidi a špína. Nakonec se mi to zas tak hrozné nezdálo, ale budiž. Ono se možná některé věci v tomhle směru posunuly. Původně zde kromě noclehárny nemělo být vůbec nic. Nacházíme zde však velmi jednoduché občerstvení, veřejnou kuchyňku i toalety, i když pofiderního stylu. Představte si sráz, na němž je postavená bouda, která vypadá, že se každou chvíli zhroutí do všech těch hoven pod ní. Kéž by to byla nadsázka, ale srandu si opravdu nedělám. Zároveň za vysněnými dveřmi se skrývá dřevěná podlaha posazená ve vzduchu s jednou vyřazenou dírou, do které se strefit je pro některé očividně trochu umění a hra na „vyjde či nevyjde“. Možná i proto většina lidí chodí na záchod všude možně jen ne na tyto záchody. Naštěstí vykonání své potřeby směřují na opačnou stranu, než je zdroj pitné vody (do které tak či onak radši vhazujeme dezinfekční tablety a tablety na „mineralizaci“ vody, jelikož ta ledovcová je více méně destilovaná). Mně však připadá logičtější to na chvíli v té kadiboudě přežít, než pak (s mým štěstím) šlápnout do vlastního hovna.

Odpoledne přichází hlášená změna počasí, takže nám začíná sněžit, nesnesitelně fouká a pochopitelně se i znatelně ochlazuje. Nicméně nic, co by můj parádní nový spacák Rab Neutrino 800 do mínus dvaadvaceti nezvládl! Večeři si připravujeme ve zmíněné společné kuchyni a přemítáme, jak pojmeme zítřejší aklimatizační den. Máme totiž na výběr ze dvou možností:

1. Půjdeme na těžko, přesuneme se do čtyřech tisíc, kde si udělám základnu, ze které vyrazíme zkusit vrchol. Výhodou je, že si zkrátíme zítřejší trasu, a tudíž i čas, plus by spaní v takové výšce mohlo pomoct v další aklimatizaci. Nevýhodou je, že musíme vše sbalit, spálíme více energie, já s Michalem nemáme stan se sněžnými límcemi (u meteo nám to nevadí, spíme na šutrech), nebudeme mít vodu, a tak bude potřeba roztápět sníh, odpoledne má pak přijít vánice, takže je to jen vidina ležení ve stanu bez žádného okolního zázemí, které v základním táboře máme.
2. Uděláme si jen nalehko výstup do oné výšky, projdeme si tak pasáž, kterou půjdeme navazující den, aklimatizace proběhne tak či onak a sejdeme zpět do základního tábora u Betlemi Hut. Pochopitelně, co byly v první variantě výhody, jsou teď nevýhody a původní nevýhody, jsou teď výhody, tak ať máme jasno.

Dumáme opravdu dlouho, až se nakonec kolektivně shodujeme na přístupu číslo dva.

Den čtvrtý (5.7.2023)

Razíme okolo osmé v naprostém azuru. Kluci začínají zanedlouho spekulovat, zda by nestálo za to vyrazit na vrchol, ačkoliv jsme vyšli takto pozdě a odpoledne se má počasí kazit. Já jsem zásadně proti, nejen kvůli těmto dvěma důvodům, ale i proto, že plán byl jiný a většina z nás nemá některé kousky vybavení (např. náhradní rukavice) + já pociťuji, že nemám hlavu nastavenou v režimu „výstupový den“, a tak se táhnu jako smrad.

Celkově se jde ale parádně, podmínky jsou neskutečně přívětivé – zkrátka několikametrová vrstva sněhu, takže riziko pádu do trhliny téměř nulové. Tento fakt nám navíc dovoluje jít více napřímo a nekličkovat mezi trhlinami, což šetří čas, který bude zítra klíčový, a zároveň se tím vyhýbáme chůzi pod stěnou, ze které, když se do ní opře sluníčko, padají nemalé kousky šutrů.

Otáčíme se v 4 200 m.n.m., ze kterých již vidíme ještě docela vzdálené sedlo nacházející se už na ruské straně. Cesta k tomto bodu jeví se jako bezproblémová, tak snad nás nepřekvapí. Návrat do basecampu zvládáme ještě před polednem. Na programu je tedy jen sbírání energie odpočinkem a jídlem (za mě jak jinak než díky Adventure food – recenze zde), kochání se mini lavinami na protějších kopcích, pravidelné návštěvy rádoby toalet a prohlídka kola z vrtulníku, který zde o něj tři dny nazpět přišel prý při nenadálém rychlém dosedání. Počasí se nakonec kazí až pozdě večer.

Dobrou noc a zítra v plné síle!

Den pátý (6.7.2023)

Vstáváme ve čtvrt na tři po nepříliš kvalitním spánku. Ono předpověď na dnešní den (a i ten zítřejší) byla dlouhodobě dobrá, takže stejný plán jako my mělo dalších několik desítek lidí, teda jejich průvodci, s tím rozdílem, že někteří vyráželi už ve dvanáct a pak se za nimi další s odchodem postupně přidávali. To by nebyl problém, kdyby tito jedinci nebyli mírně řečeno bezohlední, tudíž velmi hlasití. Svou bezohlednost projevují i v jiných ohledech – zanechávají za sebou odpadky nejen ve sdílené kuchyňce, ale taky venku okolo stanů, případně je pálí a „leave no trace“ jim očividně nic neříká. Z toho je mi smutno. Snažím se v sobě udržovat pocit, že kdo chodí do hor, tak k nim a přírodě má přeci určitý vztah. Pomalu ale jistě se mi s dalšími a dalšími zkušenostmi toto přesvědčení vytrácí. Pravděpodobnou příčinou místního (ne)fungování jedinců je asi fakt, že tyto „turisty“ zde vytáhnou právě průvodci (a jejich věci případně i osli. Doslova. Člověk si tady může pronajmout osla, co mu bagáž alespoň částečně vytáhne). Nejspíš se domnívají, že si něco zaplatili, a tak můžou všechno. Dostanou výzbroj, včetně bot, a rychlokurz, jak se brzdí s cepínem. Na tom vlastně v zásadě není nic špatného, od toho průvodci jsou, já bych asi jen chtěla vidět nějakou tu pokoru. Sama v sobě cítím, že nevím, zda to zvládnu, třeba i fyzicky. Mám respekt. Ale zpět k tématu…

Soukáme do sebe teplou a vydatnou expediční snídani ve formě ovesné kaše. Vaříme horký čaj. Balíme poslední drobnosti. Jsou tři hodiny ráno a za svitu měsíce a našich čelovek vyrážíme.

Je bezvětří, pravidelně předbíháme skupinky toužící stejně jako my dosáhnout vrcholu. Šlape nám to. Poznávám každý kamínek a nakonec i místo, kde jsme to včera otáčeli. Obklopuje nás naprosté ticho, jenom sníh zlehka křupe pod nohama. Obzor již barví pomalu vycházející slunce. Ačkoliv se zdá, že nás svými paprsky zahřeje každou chvíli, tak na to si musíme ještě docela počkat. Jsme v sedle na území Ruska. Zaženu-li to do extrému, tak vlastně ilegálně, víza totiž nemáme. Tady se to ale pochopitelně neřeší. Když už jsme u toho, já bych klidně využila fráze, že je „zima jak v Rusku“, jelikož mi prsty na nohou prvně mrzly, ale teď už je pro jistotu ani necítím. Na boty si stěžovat nemohu, ty jsou skvělé, možná jen na jejich tenkou vložku, ale spíš na mé lehké omrzliny, které jsem si dost hloupě způsobila během humanitární pomoci na Ukrajině a teď se vrací velmi snadno.

Za sedlem se trasa začíná lehce zvedat, až přechází do serpentin. Bohužel pro nás přesně v těchto místech, kde se těžko předchází, potkáváme skupinky, které vycházely již o půlnoci. Někteří účastníci jsou už od pohledu dost unavení, udělají krok a zastaví se, lehce se motají a namísto cepínu mají trekové hole, takže kdyby někdo zavrávoral, tak strhne všechny navázané kolegy a ani nic neubrzdí. Strhli by všechny, včetně nás, kteří stojíme právě kvůli serpentinám hned pod několika takovými lanovými družstvy. Uf. Krok. Stojíme. Krok. Stojíme. V této pasáži navázáni nejsme, právě proto, abychom se nestrhli navzájem, takže nakonec David s Michalem nasazují tempo a všechny plahočící se předbíhají okolo v hlubokém sněhu. Já volím variantu odpočinkového výstupu, nechci se utavit, schovávám energii na další mně neznámé pasáže výstupu. Nejsem v tom však sama, stejnou taktiku volí i Robert a náš nový parťák Daniel (taky Čech), který se k nám přidal, protože jeho souputník to včera po aklimatizačním dni zabalil a sešel dolů do civilizace. Co mě mimochodem překvapuje je, že kromě naší skupinky, Daniela a jeho spolulezce, plus ještě jedné polské dvojice, zde mají všichni průvodce, kteří vyjdou docela draho.

Konečně se do nás opírá sluníčko, takže je o poznání lépe. Nohy však stále necítím. Naštěstí je to jediná věc, která mě trápí, výškovku nepociťuji a únavu zatím také ne. Dostáváme se na plato mezi Kazbekem (5 054 m.n.m.) a Západním Kazbekem (5 015 m.n.m.). Poslední výšvih znamená vystoupat 150 výškových metrů na vzdálenosti 350 m na svahu, který má místy sklon až 40 – 45 stupňů. Opět se nám zde potvrzují vynikající podmínky. Jeden z průvodců dokonce hlásá, že za svých sto výstupů takovou dokonalost nezažil. Ono totiž přesně v této pasáži to mohl být docela problém. Kdyby byla pod ledem, tak jsou ledovcové šrouby i docela na místě. Ty však s sebou nemáme. Teď ale není čas na rozjímání, co by kdyby. Prostě lezem.

Je přesně 8:05 a my jen s otevřenými ústy čučíme do dálky. Stojíme na vrcholu Kazbeku dnes téměř jako první. Je to neskutečný. Jsem šťastná, že jsme to zvládli v bezpečí (teď ještě i dolů), že nám hora výstup umožnila a že se i díky sockám sešla tak super parta. Těším se, co dalšího mě v tomto ohledu čeká, protože dálkové pochody, ale právě i hory mě neskutečně baví!

Sestup jde jako po másle, doslova, sníh totiž lehce taje, a tak se v něm krásně sbíhá. Nohy mi konečně začínají rozmrzat, bolí to šíleně. I přes to mě úsměv na rtech neopouští, je to nádhera! Zpět u stanu jsme v jedenáct dopoledne, takže neuvěřitelných osm hodin na nohou. Posedáváme na pečícím sluníčku, odpočíváme, pochvalujeme si, jak se to povedlo a ládujeme do sebe oběd. Nic nás tu u Betlemi Hut nedrží, takže nakonec vše balíme a o půl druhé přes poslední ledovcový úsek míříme k Alti Hut, kde opět v přilehlém kempu přečkáme noc. Ledovec nás však překvapuje, tedy především jeho proměna. Z malého potůčku, který jsme při cestě nahoru překračovali, se teď stalo dost široké a hlavně hluboké koryto, které je potřeba přeskakovat. Já mám co dělat, abych to zvládla, a to mi kluci vzali batoh. V dolní pasáži pak téměř nejsme schopni poznat, kudy jsme pár dní nazpět stoupali, jelikož sníh slezl a odkryly se některé trhliny. Fakt hustá změna. Úspěšný den uzavíráme hned několika pivy a jídlem na chatě. Zaslouženě!

Závěr výletu: Den šestý, sedmý, osmý (7.-9.7.2023)

Dospali jsme, co bylo potřeba a od osmi jsme už zase na nohou. Počasí přeje, což potěší, když tohle byl případný druhý den na pokus o vrchol. Dolů scházíme druhou cestou, která sice nemá výhledy na Kazbek, který bychom stejně měli za zády, ale zato nám krásně ukazuje protější horské štíty a kostel Nejsvatější Trojice v Gergeti, kde snad někoho stopneme a svezeme se do Kazbegi. Po pár hodinách stojíme na parkovišti u kostela a naše přání se stává rozkazem, takže skutečně si zvládáme stopnout auto, konkrétně německý pár. V Kazbegi opět dochází k doplňování energie, tentokrát formou Chačapuri. Do Tbilisi se potom dostáváme s kým jiným než se závodníkem Josepem. No a Lili nám opět poskytuje střechu nad hlavou. Jsme ji moc vděční za pohostinnost, že jsme si u ní mohli nechat některé věci a že nám dala ony kartuše, které byli funkční, ačkoliv byly přeplňované.

Zbytek výletu se nese v duchu procházení památek, jídla (v centru doporučuji levnou, autentickou a hlavně výbornou restauraci – Mapshalia), shisha baru, zábavního parku, ale i noční vyjížďky na výhled na osvícené město. Pak už jen odlet a tradá domů do Čech.

Gruzie mě nadchla, celý náš výlet mě nadchl a já si jen přeji, abych se do této země a třeba i na její jiné skvostné vrcholy zase jednou vydala.

Horám a putování zdar!